…………………………………Když jsem ten den vyběhl do probouzejících se ulic k pravidelnému rannímu rozhýbání těla, zastavila můj poklus nepřehlédnutelná pečeť jejího ženského půvabu, který byl umocněn delšími vlasy, rozevlátými rychlou, pružnou chůzí. Kráčela po protějším chodníku a ten den si mě asi nevšimla… Když jsem ji potkal o týden později, naše pohledy se na krátký okamžik setkaly a já měl pocit, že jsem pohlédl do očí víly… Také se zdálo, že jsme oba na těch několik zlomků sekund zapomněli na důvody, proč jsme na tomto místě a kam směřujeme a bylo pro nás v té chvílí nejdůležitější zachytit v pohledu jeden druhého alespoň náznak zájmu… O dva dny později jsme se míjeli a pozdravili letmým úsměvem jako dva lidé, kteří si již nejsou až tak cizí…Další dny jsem vybíhal na svou pravidelnou trasu již z cíleným očekáváním a sílícím rozhodnutím, že ji stůj co stůj oslovím, i když to není můj styl a jsem si dobře vědom všech záporů i rizik, které oslovení neznámé ženy na ulici přináší… Plynul však den za dnem, měnily se v týdny, ale na mé ranní trase jsem ji už nepotkal…O dva měsíce později jsem se procházel pozdním nedělním odpolednem po nábřeží a v zapadajícím slunci prožíval třpyt říčních vlnek. Také jsem obdivoval obratnost i vytrvalost racků a ve snaze podělit se s nimi o radostný pocit z vlastního života, hodil jsem jim občas kousky chleba. A pak přišel ten nečekaný a úžasný okamžik! Při jednom z bezděčných pohledů stranou jsem koutkem oka zahlédl povědomou ženskou siluetu s povědomě vlajícími vlasy… Ano, byla to ona a svou typickou, pružnou chůzí, v té chvíli uvolněnou od ranního spěchu bezstarostnou vycházkou, kráčela k místu, kde jsem právě ulamoval chléb k dalšímu krmení vodního ptactva… Zaskočen nečekaným setkáním jsem na chvíli zrozpačitěl. Rychle jsem si ale uvědomil jedinečnost příležitosti. Sáček s krmením jsem chvatně strčil do kapsy, zhluboka se nadechnul, odhodlaným krokem k ní přistoupil a napůl jí zastoupil cestu. Pohlédla na mě svýma vílíma očima a já si silně uvědomoval, jak je krásná…„Promiňte, že Vás takto oslovuji, ale již dříve jsme se letmo setkali a natolik jste mne zaujala svým nepřehlédnutelným půvabem, že jsem si dovolil, možná i ne zrovna nejvhodněji, oslovit Vás a nabídnout Vám seriózní seznámení, nebo třeba jen společnou procházku po nábřeží...“.Po této úvodní větě jsem skoro přestal dýchat v napjatém očekávání a možná se podvědomě modlil, aby mne neodmítla…Neodpověděla, jen se mi dlouze a zpytavě dívala do očí a nebylo pochyb, že se upřímně snaží zjistit, zda má slova souhlasí s mými úmysly…Pak se usmála, a při jejím úsměvu jsem měl dojem, že slunce nezapadá, ale znovu vychází. Pokynula ladným pohybem ruky směrem, kterým před tím kráčela, a hlasem s ryze ženským zabarvením řekla:„Můžeme se projít….“Srdce se mi rozbušilo radostí i vzrušením. Přešel jsem k její levici a společně jsme se vydali po nábřeží, pozlacené slunečním západem…Náš první rozhovor se odvíjel nenuceně a zjistili jsme při něm, že máme obdobný, v řadě směrů stejný okruh zájmů i životních hodnot. Při tom jsem intenzivně prožíval její ušlechtilé ženství, umocněné srdečnou spontánností a vnitřní čistotou, která se odrážela také v jejím oblečení i celkové úpravě zevnějšku. A protože jsem muž, nemohl jsem si nevšimnout plnohodnotných křivek její postavy, nevyzývavě se rýsující v napůl splývavém oblečení…Když jsme se pak usadili k dalšímu rozprávění v útulné čajovně, přestali jsme vnímat čas do chvíle, kdy nás obsluha jemně upozornila, že je půlnoc a s ní zavírací doba. Než jsme se srdečně rozloučili, ujistili jsme se navzájem, že máme oba upřímný zájem o další setkání. Vyměnili jsme si čísla mobilních telefonů a dohodli další schůzku na zítřejší den v zámeckém parku. Byli jsme po celou dobu tak zaujati jeden druhým, že teprve při loučení nás napadlo sdělit si svá jména a já se dověděl, že to její je Veronika…Tu noc, jak už to v takových případech bývá, jsem nemohl usnout a jak mi později sdělila, také ona ve stejném čase měla stejnou potíž...Následujícího jitra jsem i přes probdělou noc vstal svěží a znatelně radostněji absolvoval ranní běh. Netrpělivě jsem sledoval pohyb hodinových ručiček a na místo schůzky jsem přijel o půl hodiny dříve. Když přicházela, zdravila mne již z dálky milým a přívětivým úsměvem a já ji za ten úsměv v duchu děkoval…Naše druhá schůzka se odvíjela ve stejné atmosféře té první. Procházeli jsme se v odlehlých zákoutích zámeckého parku a nerušeni lidmi jsme mohli jeden druhého radostně prožívat. Vnímal jsem, jak mne stále více oslovuje její vzhled, její vlídnost, sdílná a upřímná otevřenost, a také jiskra temperamentu, která přirozeně a nenuceně tu a tam prošlehla jejím projevem či zvonivým smíchem… Přitom se nedalo přehlédnout, že ani já jí nejsem lhostejný, což ve mně vyvolávalo dvojnásobnou radost…Následné dny a týdny byly protkány dalšími schůzkami, při kterých jsme se stále více poznávali a také sbližovali. Stále více jsem si uvědomoval, že Veronika je úžasná a báječná žena, která splňuje všechny mé představy o životní družce… Neméně důležité bylo pro mně zjištění, že přes zdravě moderní orientovanost bez přehnané emancipovanosti má dobrý vztah k domácnosti. V té její jsem cítil vždy dobře a útulně, což ve mně se sílícím vztahem k ní probouzelo touhu po našem společně budovaném domově…Čas plynul a náš vztah se prohluboval stále více. Měli jsme příležitost poznávat jeden druhého z nejrůznějších stránek a ve všech možných situacích. Jako klíčové bylo pro mne zjištění, že Veronika je emocionálně velmi otevřená, sdílná a štědrá, že si uvědomuje své pocity a city, že dokáže a má zájem se mnou se o ně dělit a vytvářet tolik důležitou vnitřní intimitu… Neméně důležitá byla její vlastní vysoká sebeúcta, která spolu se zodpovědností a dalšími kladnými vlastnostmi rodila mou úctu k ní. Také její vědomá snaha pracovat na svém osobním růstu a našem vztahu pokládala pevný základ pro stabilitu i perspektivnost společného soužití…Úměrně s prohlubováním našeho sbližování a vzájemné oddanosti jsme k sobě cítili stále silnější fyzickou přitažlivost, které jsme jen obtížně čelili v oboustranném přesvědčení, že „z odříkaného bochníku nejchutnější krajíc“ a že s „tím“ počkáme na dobu, kdy oba dospějeme k přesvědčení, že chceme a máme všechny důvody k dalšímu prohlubování vztahu s výhledem „navždy“…A ten den, ten večer a ta noc jednou nadešly. Když jsem jí poprvé (a kdykoliv potom) spatřil v Evině rouše v polopřítmí jen dvěmi svícemi osvětleného pokoje, v duchu jsme se sklonil a děkoval, že tato krása, plnohodnotnost a harmonie ženských křivek vstoupila v můj život jako dar, který si muž žádným úsilím ani dovedností nemá možnost opatřit. Dar, kterého si váží a k jehož ochraně a péči o něj je přirozeně evokován…Oddala se mi cele a bez výhrad stejně, jako já jí a jak mne milovala. Naše splynutí přitom nebylo jen vášnivé spojení dvou žárů, ale především prožhavením vzájemných citů a jejich umocněním s tím nejintimnějším vyjádřením všeho, co jeden pro druhého znamenáme, jak si jeden druhého vážíme a také díkem za všechno, co jsme si v dosavadních společných prožitích navzájem dávali... Přitom jsem si uvědomoval, že žádný dotek nemohl být dostatečně něžný, žádná vroucnost dostatečně vřelá a žádná slůvka dostatečně výřečná, abych jimi vyjádřil, jak hodně a cele ji miluji, jak velmi jsem oddán jí i našemu vztahu a jak jsem s ní šťastný… Po třech letech stále vášnivějšího vztahu, trvalého vjemu citového bezpečí, vzniklé harmonie ve většině oblastí a silné vnitřní oddanosti jeden druhému jsme stanuli před oltářem. Oba nás prostupovalo radostné vzrušení, ne nepodobné vzrušením, provázející naše první schůzky. Slavnostní atmosféru umocňoval hodnotný proslov oddávajícího i krásná hudba varhan. V našich srdcích planulo živé odhodlání jít životem společně a také jistota volby správného partnera. A Veronika v nádherných, sněhobílých šatech, šťastným úsměvem a žárem lásky, sálající z jejích zářivých očí, připadala mi jako bytost z nadzemských výšin…V závěru svatebního obřadu před zpečeťujícím polibkem jsem se k ní naklonil a tiše jí řekl :„Tvé štěstí a radost jsou mým cílem“…Tomuto předsevzetí jsem pak v následných letech dostál. Odměnou mi byla její láska, věrnost, oddanost, opora v těžších obdobích a nezměrné obohacení mého života jejím entuziasmem, dobrou náladou, pozitivními energiemi, moudrostí a také přátelstvím…__________________…………………………………Zde mé vyprávění o Veronice končí. Její osobnost i popsaná prožívání s ní mohou se zdát výjimečná. Jsem však přesvědčen, že nikoliv, že se v popsaném jen zrcadlí pravé, vlivy doby ještě nepokřivené ženství a jeho přínos pro život muže, který je dokáže vnímat a vážit si ho jako nezměrného daru. Zůstává mi jen optimistická naděje, že její obraz, vytvořený ze střípků vlastních prožití i představ mým hledajícím nitrem a neposedným perem, vstoupí jednou do mého života jako skutečná bytost…Kontakt na autora:
Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny
Subscribe to this comment's feed
