Vítáme Vás v rubrice Skutečné příběhy. Toto jsou skutečné příběhy klientů podložené autentickými dopisy.

MĚ SAMOTNOU TO ZAČALO DĚSIT

Milá paní Sojková
vím, že dostáváte velké množství dopisů, jejichž obsah je v podstatě stejný, ale nedá mi to , abych Vám též nenapsala. Zároveň jsem Vás požádala o uveřejnění mého dopisu ve Vašich materiálech, a proto bych se nyní ráda obrátila hlavně na ty, kteří tento dopis budou číst, protože to, o čem chci napsat, Vy již přece tak dobře znáte nejen podle svých vlastních zkušeností, ale i z příběhů Vašich mnohých klientů.
Nikdy jsem nebyla hubené dítě. Vždy jsem měla nějaká ta kila navíc a poměrně dlouho mi trvalo, než jsem se s tím vyrovnala. Horší ale bylo, že ta kila nějak pořád přibývala a i když jsem v těhotenstvích nijak moc nepřibrala, o následných mateřských dovolených jsem to dohnala.

Co bylo nejhorší – časem jsem si každou větší psychickou zátěž začala léčit „něčím dobrým“. A tak místo abych ve vypjatých životních situacích hubla, přibírala jsem. Ale tak nějak plíživě a nenápadně. Tak jsem se dostala do situace, že jsem si řekla, že s tím musím něco udělat, protože již mne samotnou to začalo děsit.

A tak jsem podle různých rad vyřadila vše z mouky. Vyřadila i sladkosti, i když já na sladké nijak zvlášť nejsem. Přestala jíst po 15té hodině. Zkusila i některé diety a „určitě fungující tablety“. Ale k mé hrůze si tělo po nějaké době vždy zvyklo, a tak, i když jsem byla dost nervózní z toho, že nemohu jíst jako dřív, žádný zvláštní efekt to nemělo. Sice jsem zhubla o 4 nebo 5 kg, ale pak se již nic nedělo, a protože se nedokážu takhle omezovat dlouhou dobu, vždy jsem znovu přibrala a i nějaké to kilo navíc.
Protože tento dopis píši i za svého muže, musím ze zmínit, že on byl na tom podobně. Dokonce jako dítě absolvoval několik léčebných pobytů, kde se střídaly týdny hladovky s jedním dnem diety, ale výsledný efekt byl nulový.
Já jsem se nikdy na lékaře o radu neobrátila, protože mi stačilo, že kdykoliv jsem s čímkoliv k lékaři došla, dozvěděla jsem se, že jsem tlustá a že mám zhubnout. Jako bych to nevěděla!! Za našeho společného života jsme se rozhodli hubnout mnohokrát, je pravda, že je dobré, že jsme na to byli dva, ale i když jsme omezili vše, co nás napadlo a chodili na dlouhé túry, nic zvláštního se nedělo.

Výsledek byl jen ten, že jsme jedli daleko méně než jiní, hýbali se více než jiní, výrobky z mouky u nás téměř neexistovali. Ale kila dolů nešla, maximálně jsme přibírali pomaleji.

Můj muž se obrátil na lékaře. Dozvěděl se, že je otřesně tlustý a že nemá žrát a má se hýbat. Když to nezvládne, tak ho vezmou do nemocnice na hladovku pod lékařským dohledem.

Nemůžu si pomoct, ale nedá mi, abych si nepovzdychla nad tak

odlišným přístupem k nám s nadváhou a k narkomanům

a alkoholikům!!!!!!!!

O nějakém psychologickém přístupu a bezplatné péči se nám může

jen zdát.

Po tomto dlouhém úvodu se dostávám k tomu, co Vám chci hlavně sdělit. V situaci, jakou jsem nastínila výše, jsme byli v listopadu roku 2001. Pořád jsme přemýšleli o tom, co děláme špatně, že všechny naše snahy se míjí účinkem. A v této době se nám dostala do rukou brožura s nabídkou služeb studia UNILESK paní Sojkové. Jako vždy jsem k tomu byla hodně skeptická a vlastně jsem se tím začala zabývat pouze proto, že mne srovnávací foto přesvědčí, že ta „hubenější“ fotografie je i starší, a že na nás tlustých chce zase někdo vydělat.
Ale najednou mi to co jsem četla připadalo jiné. Dokonce jsem i uvěřila tomu, že je pravda, že paní Sojková tuto metodu vyzkoušela sama na sobě, a že určitě zná ty pocity, které provázejí mne celý život. A tak jsme se dohodli, že to zkusíme a i když jsem to považovala za hloupé, objednávat se těsně před vánoci, ale objednali jsme se.

Ten den jsem měla od rána pocit jako když mám jít k zubaři a

kdybychom nešli spolu, asi bychom to vzdali.

A to byl poslední špatný pocit, který jsme zažili. Nejenom, že opravdu propagační materiály nelžou a prostředí studia je velmi přátelské, nikdo s Vámi nezachází jako s malomocným a po pár vteřinách Vám připadá, že to, že jste tlustí je vlastně pouze přechodná záležitost. Po pár minutách konzultace s paní Sojkovou mně bylo naprosto jasné, proč jsme nikdy dřív trvale nehubli.

A bylo to překvapení opravdu velké – protože jsme jedli málo,

a málo energetická jídla!!

Ano, čtete opravdu dobře. Můj muž celá léta jedl první jídlo až v 10 hodin, a to, aby netloustl třeba jen párek bez chleba, já už od mládí nebyla zvyklá snídat a tak jsme se spolu najedli většinou až kolem 15té hodiny a pak už nic. Samozřejmě jsme se snažili něco dietního a tak to byla obvykle zase nějaký dietní párek nebo maso a bez chleba. Je jasné, že na nás občas přišli „žrací“ záchvaty večer, kdy jsme se nemohli stále dojíst. O tom, že bychom vypili během dne nějaké větší množství tekutin se nám mohlo jen zdát.
A právě tento způsob stravování, byl zřejmě příčinou našich problémů, protože, i když se přiznám, že při odchodu domů z naší první konzultace jsme tomu moc nevěřili.
Po příchodu domů, jsme probrali všechny zásoby potravin doma. To, co nevyhovovalo jsme rozdali a nakoupili nové, vhodné potraviny. Brzy jsem zjistila, že se dá vařit skoro všechno jako dříve, jen je třeba dodržovat některá pravidla.

A tak vařím i guláš s knedlíky, svíčkovou i různé minutky.

A hlavně snídáme. Obvykle vločky s nějakým ovocem nebo músli zalité mlékem nebo jogurtem. Pro mne bylo nejtěžší naučit se snídat, ale teď si již neumím představit ráno bez mé porce vloček.

Je dokonce pravda i to, že tento nový způsob stravování Vás nabije tak

energií, že Vás to až ohromí.

Při této změně jídelníčku, se až hrozíme toho, co jíme, co bychom si nikdy předtím nedali – chléb, pečivo, knedlíky, i různé sladkosti. I večer sklenku našeho oblíbeného suchého vína, dokonce i někdy něco k tomu, třeba plátek uzených krůtích prsou, krabí tyčinky nebo brambůrky.

A přesto hubneme.

Hubneme v průměru 1 kg týdně, a to i přes vánoce. Do dnešního dne jsem zhubla 15 kg a můj manžel dokonce 19 kg. Nikdy bych tomu nebyla dříve schopna uvěřit. Výhoda je, že je možno se takhle stravovat dlouhodobě, a když si dáte sem tam něco nevhodného, tak se nic neděje. Podle mne si toho tělo vůbec nevšímá, protože už je zvyklé na něco jiného, a navíc zjistíte, že Vám to ani nechutná jako dřív a úplně v pohodě se vrátíte k vhodnějším jídlům.

Ale abych na tom našla také něco negativního – musíte počítat s tím,

že poměrně brzy musíte měnit Váš šatník.

Toto vše jsem napsala proto, abych těm, kteří jsou na tom tak, jako jsme byli my, dodala odvahu, a aby to zkusili. Je jasné, že to třeba takhle nefunguje u všech lidí, ale nám oběma se to zatím daří a věříme, že to bude tak i dál.

A co mohu teď ještě dodat, milá paní Sojková ? Pouze to, co asi slyšíte stále a několikrát denně: Díky !!!

mmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmm

A já dodávám : jestli Vás zajímá jejich osud po roce

určitě si přečtěte odkaz :

Z TÉ HORY SÁDLA ZAČÍNÁ VYSTUPOVAT NORMÁLNÍ ČLOVĚK

mmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmm